Kombinovaná technika na papíře, 29 x 24,5 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, signováno zezadu VĚRA JANOUŠKOVÁ.
Sochařka, malířka, kolážistka a grafička. Pro svou výtvarnou dráhu se rozhodla již v docela raném věku, když absolvovala roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v Hořicích, kde navštěvovala kurzy výtvarné teorie a měla možnost kreslit a modelovat, v r. 1942 pak byla přijata na UPŠ do sochařského ateliéru prof. Karla Dvořáka. Po válce v r. 1945 přešla do ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde se jejími spolužáky stávají E. Kmentová, O. Zoubek, M. Chlupáč, Z. Palcr a V. Janoušek. Absolvovala nejrůznější vlivy od strukturální abstrakce až po pop art, autorsky je jí nejbližší sochařská tvorba Gutfreunda, Picassa a Dubuffeta. Po absolvování studia v r. 1948 se provdala za Vladimíra Janouška a spolu s ním odjela na roční stipendijní pobyt na AVU v Sofii. Poté podnikla ještě cesty za antickým uměním do Řecka (1958), do Rumunska, Itálie, Egypta a Paříže (1959/60). V r. 1960 je zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 a vystavuje sochy na společné výstavě. Její první samostatná výstava v roce 1962 vzbudila velký zájem teoretiků. V 80. letech se Věra Janoušková podílí na vzniku neoficiálního sborníku Šedá cihla (vyd. Jazzová sekce, ed. Karel Srp) a stává se členkou Nové skupiny výtvarníků. V r. 1986 umírá Vladimír Janoušek a Věra prožívá dlouhou osobní krizi, tvoří hlavně koláže a ojediněle sochy se silným existenciálním akcentem. Jedna z jejích prvních prací byla figurální tapisérie Odysseus (1948), šitá z útržků látky na staré dece. Inspirovala se antickým uměním i rozměrnou látkovou koláží Rogera Bissiéra. V této linii pokračovala i v pozdějších barevných papírových kolážích i sochách-kolážích sestavených z barevných smaltů. Raná sochařská tvorba v první polovině 60. let je ve znamení hledání tvaru a výrazu, experimentování s různými materiály a jejich vzájemné kombinace, zdůrazňuje někdy objem, jindy vertikalitu, povrch je výrazně strukturován nebo je asambláží nalezených předmětů, často hraje významnou roli barevnost. Janoušková postupně opouští modelování a sochy spíše skládá z jednotlivých prvků. Jinou linií tvorby jsou čisté a téměř bílé nefigurální motivy vytvořené z osinkocementu, některé určené jako plastiky do veřejného prostoru. R. 1963 začala pracovat s výraznou barevností smaltovaného plechu a menší fragmenty zprvu komponovala jako součást povrchu plošných závěsných figur ze sádry nebo osinkocementu. Krátce nato se naučila řezat plech plamenem a svařovat a vytváří série barevných figur sešívaných jako prostorové koláže pomocí svářečského drátu z částí použitých a odhozených smaltovaných předmětů. Nejznámější a nejvíce oceňovaná figurální tvorba je reflexí její tíživé sociální situace a osobních emocí v 70. a 80. letech, kdy byla ve vynucené izolaci bez možnosti vystavovat. Originální a důležitou součástí tvorby jsou od 70. let až do roku 2010 její figurální koláže z papírů stržených z plakátovacích ploch, barevných časopisů, staré střihy i průhledný hedvábný papír. Charakterizuje je výrazná barevnost stejně jako smaltové sochy, ale v osobní krizi po smrti manžela tvoří jen pochmurné jednobarevné koláže - stíny a k někdejší barevnosti se opět vrací až v 90. letech. Tehdy vzniklo také několik osinkocementových figurálních plastik s povrchem pokrytým papírovou koláží a kresbou. Po r. 1989 zaujímá Věra Janoušková pevné místo v kontextu moderního českého sochařství, konají se souborné výstavy jejích soch i koláží (NG, GHMP, Mánes, Museum Kampa, Litoměřice, Karlovy Vary) a vystavuje v zahraničí (Evropa, USA, Asie). Stala se členkou obnovené Umělecké besedy v r. 1990. V roce 2004 založila Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a vložila do ní značnou část výtvarného díla obou sochařů.